DACHSTEIN, ZÁŘÍ 2025

Dachstein: když dva dny ti připadají jako týden.

Na Dachstein jsme vyrazili z Prahy brzy ráno. Bylo pondělí, něco mezi pátou a šestou, město se teprve probouzelo a my už měli hlavy nastavené úplně jinam. Cesta trvá zhruba šest hodin a celý výlet jsme si vědomě naplánovali na dva dny. Ne proto, abychom toho stihli víc, ale abychom nic nemuseli hnát.

Krátce po poledni, něco málo po dvanácté, jsme dorazili na místo. Auto jsme zaparkovali na parkovišti na okraji městečka Gosau, které leží severozápadně od masivu Dachsteinu. Ideální výchozí bod. Klid, hory kolem a pocit, že teď už to začíná.
Zkontrolovali jsme vybavení, dotáhli tkaničky a vyrazili na tůru.

Trail, který tě naučí zpomalit

Trasa od začátku napovídala, že to nebude jednotvárná záležitost. Trail je dlouhý, různorodý a neustále se mění. Chvíli zakopáváš o kořeny stromů, pak o kameny, vzápětí se brodíš štěrkem, který pod nohama ujíždí přesně ve chvíli, kdy bys ocenil pevnou půdu.

Není to extrémně technické, ale vyžaduje to pozornost. Každý krok tě nutí zpomalit a být tady a teď.
Únavu ale pravidelně kompenzují výhledy. Hory kolem, otevřená krajina, příroda a jezero Gosau, které se mezi stromy objevuje jako klidný bod v celém tom pohybu. Jen jdeš. Bez tlaku. Bez spěchu.

Večer na chatě a studená sprcha

Po čtyřech až pěti hodinách chůze, zhruba kolem sedmé večer, se konečně dostaneš k horské chatě ve výšce přibližně 2 500 metrů nad mořem. Místo, kde se potkávají lidé z různých koutů světa, ale se stejným cílem.

Dostaneš teplou večeři, doplníš energii a na chvíli se zastavíš. Povídáš si s ostatními turisty, sdílíš cestu, počasí, plány. Samozřejmě potkáš i Čechy. Pro nás to znamenalo seznámení se dvěma fajn holkami. Zahráli jsme si karty, dali pivo, mluvili o životě, o cestách, o věcech, na které doma často nezbývá prostor.
Ještě než jsme šli spát, čekala nás malá večerní výzva. Koupání.
Jedna koupelna na celou chatu, žádný luxus a pouze studená voda. Bez přemýšlení. Prostě jdeš. Studená sprcha po celém dni v horách tě probere víc než jakékoli espresso. Nepohodlné, syrové, ale přesně takové, jaké to má být.

Tma, vrstvy a ztracená helma

Budík zazvonil kolem třetí ráno. Venku ticho, tma a chlad. Oblékáš vrstvy, jednu po druhé, a přepínáš se do jiného režimu. Kontrola vybavení je samozřejmost: mačky, cepín, lano, ferratový sedák, helma…

Helma chybí.
V tu chvíli se jen blbě usměješ. Panika nepomůže. Přemýšlíš. A pak nám to došlo. Asi dvacet minut pod chatou jsme měli přestávku, seděli u kamene a doplňovali energii. Možná zůstala tam.

Bereme čelovky a vyrážíme zpátky dolů do tmy. Těch dvacet minut působilo jako deset kilometrů. Víš, že tě to čeká celé zpátky nahoru – a teprve potom výstup na vrchol.
Cestou na nás ze tmy svítily oči kamzíků, kteří nás tam očividně nečekali. Kámen jsme poznali jen stěží, ale… byla tam. Helma. Úspěch.

Ledovec, ferrata a vrchol

Cesta zpět nahoru bolela. Padlo pár sprostých slov, protože jsi zpocený, unavený a přitom jsi ještě pořádně nezačal. Ale to k tomu patří. V dálce jsme už viděli světla čelovek našich českých kamarádek, které vyrazily dřív a byly zhruba hodinu před námi.

Po necelých dvou hodinách jsme dorazili k ledovci. Tady začíná jiná kapitola. Nahazuješ mačky, vážeš se na lano a vyrážíš přes led. Je to krásné. Opravdu. A zároveň náročné.

Za ledovcem přichází strmá, kamenitá pasáž, kde už používáš ferratové vybavení a lezeš směrem nahoru. Pro nás to byla jedna z prvních takových zkušeností, takže jsme postupovali opatrně a s respektem. Není to extrémně náročná ferrata, ale pozornost vyžaduje.

Po dalších zhruba dvou hodinách stojíš nahoře.
Nadechneš se.
Dýcháš vzduch skoro ve třech tisících metrech nad mořem.
A víš, že to stálo za to.
Dali jsme svačinu, proteinovou tyčinku, o kterou jsem se podělil s poletujícím krkavcem, a pomalu se vydali zpět dolů.

Nekonečný sestup a návrat

Teď už víš, co tě čeká. Pocitově nekonečná, zhruba sedmihodinová cesta dolů. Technicky vcelku bez problémů, ale fyzicky i psychicky náročná.

Na ledovci nás oba bolela kolena, byli jsme unavení a protivní, ale nikdo to neřekl nahlas. V horách si emoce často necháváš pro sebe. V další části se zvedla mlha a na chvíli jsme ztratili cestu. Naštěstí nás jeden Rakušan navedl správným směrem. Pod chatou už jsme trasu znali až podezřele dobře.
Kolena dostávala zabrat. Nahoru jsem šel fit, dolů jsem trpěl. Parťák to zvládal líp, šlapal si svoje tempo. Posledních čtyřicet minut cesty k autu nás ještě stihl déšť. Promočení, unavení, ale spokojení.

Jsme zpátky u auta. Dokázali jsme to.
Cesta domů byla už jen tečka. Byli jsme KO, střídali se v řízení. Jednou přišla pokuta od rakouských policajtů, podruhé jsem se probudil a zjistil, že parťák spí s běžícím motorem a zapnutými světly. Chvíli jsem si myslel, že dostal infarkt. Naštěstí jen únava.
Nějak jsme dojeli domů a  šli to rovnou zalomit.

That’s it.
Living it together ⚡️