Wiesbachhorn 3 564m, ZÁŘÍ 2026

Některé výlety plánuješ týdny dopředu a některé vzniknou tak, že večer sedneš do auta, hodíš batoh do kufru a víš jen jedno, ráno chceš být někde vysoko.
Tentokrát jsme si vybrali Wiesbachhorn.
Z Prahy jsme vyrazili někdy kolem jedenácté večer a před námi bylo několik hodin nočního řízení, Rakousko a plán, který na papíře vypadal vlastně docela jednoduše. Dojet, na chvíli se vyspat, vyjet nahoru, vylézt kopec a vrátit se zpátky. Jak už to ale bývá, hory si ten plán trochu upravily podle sebe. K parkovacímu domu jsme dorazili někdy kolem páté ráno, zaparkovali jsme, sklopili sedačky a na dvě a půl hodiny úplně vypnuli. Nebyl to žádný horský wellness, ale po celé noci za volantem jsme byli vděční i za těch pár hodin spánku v autě.

Po probuzení ale začal první menší boj dne, protože jsme se rychle převlékli, naházeli věci do batohů a zjistili, že autobus, který nás měl dostat dál do hor, má přijet asi za dvanáct minut. Jediný problém byl, že jsme vůbec netušili odkud.
Podle map měla být zastávka někde poblíž, jenže mezi horami byl signál tak špatný, že nám navigace každých pár vteřin ukazovala něco jiného, takže jsme chvíli běhali jedním směrem, pak druhým a následně zase zpátky. Autobus se blížil a zastávka pořád nikde. Navíc jsme stáli v obrovském parkovacím domě s několika podlažími, takže jsme chvíli vůbec nechápali, jestli autobus jede někde zespodu, shora nebo úplně odjinud. Nakonec jsme zkusili vyjít cestou nad parkovací dům a najednou se před námi objevilo pár budov, trochu civilizace a konečně i zastávka. Autobus jsme stihli opravdu o chlup a teprve tím vlastně začala cesta k samotnému výstupu.
U Wiesbachhornu totiž není nástup tak jednoduchý jako někde, kde zaparkuješ auto a rovnou vyrazíš po svých. Celá hora leží uvnitř obrovského horského údolí a areálu, kam se běžným autem prakticky nedostaneš, takže jsi odkázaný na místní transfer, který nás možná překvapil stejně jako samotné hory.

Celá cesta je rozdělená do několika částí. Nejdřív nastoupíš do autobusu, který se po chvíli ponoří do dlouhého tunelu vysekaného uvnitř hory, a když říkám tunel, nemyslím klasický silniční tunel, ale spíš něco, co připomíná důlní chodbu. Úzké stěny, nízký strop a místy pocit, že mezi autobusem a skálou zbývá jen pár centimetrů. Sedíš uvnitř a říkáš si, kdo se jednoho dne podíval na tuhle díru ve skále a řekl si, že právě tudy budou jezdit autobusy. Po první části přestupuješ na něco mezi lanovkou a obrovským horským výtahem, který tě během chvíle dostane skoro o tisíc výškových metrů výš, potom následuje ještě jeden autobus a až ten tě doveze na místo, kde celý trek opravdu začíná.

Jen tahle cesta sama o sobě je vlastně zážitek a když vystoupíš, máš pocit, že jsi během hodiny projel skrz horu a ocitl se v úplně jiném světě. Od prvních kroků jsme pořád někde zastavovali a koukali kolem sebe, protože celé údolí je neskutečné. Obrovské skalní stěny, zelené svahy, vodopády, ledovce v dálce a kolem tebe panoramata Vysokých Taur, která se mění skoro za každou zatáčkou. Pořád jsme fotili, pořád jsme se někde otáčeli a možná právě proto nám první část výstupu připadala až podezřele jednoduchá. Celou dobu jsme si říkali, že je to vlastně docela easy, protože jdeš nahoru, ale nijak extrémně netrpíš. Možná to bylo opravdu profilem cesty a možná jsme jen tolik koukali kolem sebe, že jsme zapomněli vnímat únavu. Cestou jsme se zastavili na chatě, dali si polévku a čaj a moc dlouho se nezdržovali, protože jsme chtěli pokračovat dál. Někde kolem hranice tří tisíc metrů se ale všechno začne měnit, zelená postupně mizí, přibývá kamení, objevuje se sníh a procházíš kolem ledovce, takže najednou už nemáš pocit, že jdeš jen na běžný horský výšlap. Celé okolí začne působit mnohem syrověji a zároveň mnohem zajímavěji, což byla přesně ta část, kvůli které člověk do vysokých hor chodí. Jenže s výškou se měnilo i počasí a přibližně tři sta výškových metrů pod vrcholem přišla mlha, začal foukat silnější vítr, vrchol už byl zasněžený a viditelnost se postupně zhoršovala. Zároveň jsme věděli, že jsme časově dost na hraně a že cesta dolů rozhodně nebude krátká.

Takže přišlo rozhodnutí, které se v tu chvíli neposlouchá úplně dobře. Otáčíme.

Člověk má v hlavě samozřejmě milion důvodů, proč ještě pokračovat, protože jsme tak blízko, dojeli jsme až sem a už jsme nastoupali tolik metrů, jenže hory nikam neutečou a čím víc času v nich člověk tráví, tím víc chápe, že dojít nahoru není vždycky to nejdůležitější. Takže jsme se otočili a začali sestupovat, aniž bychom v tu chvíli tušili, že samotný vrchol bude nakonec možná ten nejmenší problém celého dne.

Když jsme se dostali zpátky k místu, odkud přes den jezdí shuttle, začalo se stmívat a my jsme chvíli hledali, kudy vlastně pokračovat dál. Přes den všechno působí jednoduše, protože vidíš cesty, budovy i značky, jenže za tmy se celý areál změnil. Nasadili jsme čelovky a začali postupovat dál, procházeli jsme tunely, chodbami a cestami mezi skalami a snažili se nějak dostat zpátky směrem k parkovacímu domu a pak jsme došli k hlavnímu tunelu. Zavřeno. Chvíli jsme tam jen stáli, před námi zavřený tunel, za námi obrovské horské údolí, kolem tma, nikde nikdo a v nohách celý den.

Upřímně jsme si v tu chvíli připadali trochu v pasti. Energie už rychle docházela a Olda začal navrhovat, že se na to vykašleme a prostě někde v údolí přespíme, což za mě nepřipadalo v úvahu, protože jsem se chtěl dostat k autu.

Začali jsme hledat možnosti, studovali mapy, hledali cesty a samozřejmě jsme se šli poradit i s umělou inteligencí, která klasicky situaci trochu zdramatizovala a začala nám doporučovat horskou službu a podobné varianty. To jsme zatím nechali jako úplně poslední možnost a hledali dál. Po chvíli jsme narazili na turistickou značku, která podle mapy vypadala, že vede někam kolem zavřeného tunelu, a postupně nám začalo docházet, že by se snad dalo z celého areálu dostat po svých. Tak jsme šli. Popravdě jsme pořádně nevěděli kam, jen jsme věděli, že cesta vede správným směrem a že stát na místě nám nijak nepomůže. Procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla, protože jsme za tmy překračovali vodu, procházeli kolem skal a místy šli přes místa, která by za světla působila úplně normálně, ale v kuželu čelovky dostávají úplně jinou atmosféru. Každých pár desítek minut jsme kontrolovali mapu, pořád jsme měli pocit, že už bychom mohli být blízko, a pořád jsme nebyli.

Cesta kolem celého uzavřeného areálu nám nakonec zabrala dalších asi pět hodin, tedy pět hodin navíc po dni, kdy jsme už dávno měli sedět v autě a jet domů a pak se konečně někde v dálce objevilo místo, které jsme poznali, parkovací dům. K autu jsme dorazili lehce před půlnocí a za sebou jsme měli zhruba třináct hodin na nohou, celý den s batohy na zádech, výstup, sestup, sníh, mlhu, tmu, tunely a několikahodinovou cestu údolím, se kterou jsme ráno rozhodně nepočítali.

Když jsem došel k autu, spadl mi kámen ze srdce a hned potom i batoh ze zad. Shodil jsem ho na zem, lehl si vedle něj na špinavý beton a asi půl hodiny tam jen ležel, protože mi bylo úplně jedno, jak ta zem vypadá. V tu chvíli to byla nejpohodlnější postel na světě. Nakonec jsme zalezli do auta a na další tři hodiny usnuli, abychom se někdy kolem čtvrté ráno probudili, nastartovali a vyrazili zpátky domů.

Wiesbachhorn jsme ten den nedali a chybělo nám přibližně tři sta výškových metrů, ale přesto mám pocit, že tenhle výlet měl úplně všechno. Noční přejezd, spánek v autě, sprint na autobus, jízdu tunelem uvnitř hory, horské výtahy, ledovec, sníh, mlhu, rozhodnutí otočit se, třináct hodin na nohou a noční bloudění údolím, které se nakonec protáhlo skoro do půlnoci.

Vrchol tentokrát nebyl, ale příběh jo...A možná právě tyhle výlety člověku zůstanou v hlavě nejdéle, protože ne vždycky jde všechno podle plánu. Někdy se musíš otočit tři sta metrů pod vrcholem, někdy ti zavřou cestu domů a někdy ležíš o půlnoci vedle auta na špinavé zemi a jsi rád, že už nemusíš udělat ani jeden další krok.

Přesně kvůli těmhle momentům nás to pořád táhne zpátky.
Do hor, za další cestou a za dalším příběhem.

Living it together ⚡️